O pár let později se z komunistů stali úspěšní podnikatelé a ze mě přístrojový potápěč. Lezl jsem v Rudém moři do vraků z druhé světové války plných munice a snažil se přitom nešlápnout na jedovaté ryby. Jako správného otce mě napadlo, že bych měl své poznatky předat prvorozenému synovi. Ať má nějakého rozumného koníčka.

Letos v srpnu jsme proto spolu vyrazili do Egypta na potápěčské safari. První setkání s delfíny byla pro všechny velká sláva. Zdáli se nám krásní, divocí a zvědaví. Potápěči si s nimi hráli pod vodu, děti šnorchlovali na hladině a u večeře jsme se vzájemně přebíjeli svými zážitky. O dva dny později jsme si to zopakovali a nazítří znovu. Když začali další den vykřikovat Arabové z posádky „dolphins, dolphins“, odmítli se děti zvednout od svých tabletů a dospělí dělali, že nerozumí. Hlavně už žádné delfíny, prosím. Byli jsme všichni předelfínovaní. Nikdy by mě ani ve snu nenapadlo, že dám jednou přednost čtení knížky před možností plavat metr od kytovce a provokovat ho pisklavými zvuky.

Já i spousta mých přátel jsme v životě prožili víc, než o čem jsme v dětství snili. Celkem se shodneme na tom, že už jsme přesyceni všemi těmi delfíny kolem. Nemáme potřebu si něco dokazovat ani kupovat stále nové a nové věci. Z hlediska marketingu jsme příšerná cílová skupina. Máme relativně dost peněz, ale moc nás nezajímá image, značky ani technologické novinky. Nedíváme se skoro na televizi a nečteme noviny. Jezdíme ve starších autech a nový notebook si koupíme jen, když nám ten starý děti utopí. Kdyby pořád fungovala XPéčka, vystačili bychom s nimi až do smrti.

Podle internetu nejsme žádní exoti. Podobní lidé jsou na celém světě. Vydělali peníze, postavili domy a teď hledají způsob, jak si můžou druhou půlku života užít s rodinou a přáteli. Jestli máte v tomhle směru nějakou dobrou radu, dejte mi vědět. Zajímalo by mě to osobně i profesionálně.